ObŘÁD

Než se rozepíšu o své zkušenosti s obřady, ráda bych s vámi sdílela tento článek https://moudrostbyti.cz/je-rozdil-mezi-ritualem-a-obradem/, ve kterém autorka popisuje rozdíl mezi obřadem a rituálem. Se slovy rituál a obřad se v dnešní době roztrhl pytel a mnoho z nás, mě donedávna nevyjímaje, je považuje za synonyma. Proto cítím potřebu nasdílet tento krásný a srozumitelný text, který vše osvětluje. 

Už to bude pár let, kdy jsem prvně četla článek o tom, že i v dnešní době naše západní společnost opět začala vykonávat obřady, a jaké ozdravné účinky mají pro naši duši. Jsem milovnice historických románů, především těch, jejichž dějová linka nás zavede na britské ostrovy, kde druidi a druidky vykonávali různé ceremonie. Proto mi z počátku toto počínání přišlo jako nějaká pohádka. Vůbec jsem se s tím nedokázala ztotožnit a docenit, jakou hloubku tento úkon může pro člověka mít. Nicméně, po pár letech a pár životních zkušenostech mě cesta opět zavedla k tomuto tématu.

Jsou to zhruba dva roky, kdy jsem provedla svůj první obřad. Byla jsem sama a přizvala k sobě čtyři elementy. Nejprve jsem zapálila svazek posvátné šalvěje a vykouřila prostor, kde se ceremonie konala. Potom jsem zapálila svíčku, vložila ji do malé plastové mističky, kterou jsem položila do umyvadla plného vody. Sepsala jsem na papírek, co mi v životě už neslouží, a ten jsem obřadně spálila. Popel, který z papírku zbyl, jsem zahrabala na zahradě. Při prvním rituálu jsem si připadala nesvá. Nevěděla jsem, jestli se mám sama sobě smát nebo jestli to dostatečně prožívám. Při druhém obřadu jsem se víc uvolnila a tak nějak přirozeně vše plynulo. Tyto drobné ceremonie jsem ještě párkrát zopakovala a při každém opravdu cítila určité uvolnění, ale přiznám se, že to nebyl až tak silný zážitek, a asi i proto, jsem s tím postupně přestala.

Až do nedávna, kdy se mi naskytla příležitost provést obřad v úplně jiném rozměru. Dokud to bylo možné, chodila jsem na ženské kruhy ke své kamarádce Kristýnce Suché https://kristynasucha.cz/, která pořádá aktivity především pro maminky s dětmi a těhotné. Na jednom sdílení jsme nakously téma smrti blízké bytosti a důležitost rozloučení se a přijmutí skutečnosti, že smrt je významnou součástí života. Kristýnka popisovala ceremonii, kterou vykonala, když odešla milovaná dušička, která ji po dlouhá léta doprovázela na cestě životem. Její povídání mě tak obrovsky zasáhlo, že to odnesl balíček kapesníků. Uvědomila jsem si, jak je důležité přijetí smrti v životě. Je to něco, co tu s námi bylo, je a bude a patří to k přirozené cykličnosti. A to mě dál vedlo ke vzpomínce na mého tatínka, který umřel před dvěma lety a já jsem neměla možnost se s ním rozloučit, a tak nějak přijmout fakt, že tu už s námi není. Nebudu tu podrobně rozebírat, proč tomu tak bylo. Byla to doba velkých změn, psychické nevyrovnanosti a křivd. Dnes na ní hledím jako na důležitý milník ve svém životě. Nicméně, díky zkušenosti, kterou s námi Kristýnka sdílela, mi došlo, že se potřebuji vyrovnat se smrtí svého tatínka, která přišla velmi rychle a pro mě nečekaně, že jsem si ji v sobě do této doby nijak nezpracovala, a že jsem neprošla takovým truchlením, rozloučením a přijetím, jaké jsem potřebovala. Proto jsem požádala ženy, se kterými sdílíme, jestli by se mnou neprovedly malý obřad za rozloučení se s blízkou bytostí. 

Ceremonii, kterou jsme pod vedením Kristýnky provedly, se nedá vůbec přirovnat k mým malým obřadům, o kterých píši na začátku článku. V kolektivu stejně naladěných žen byla celá akce daleko víc intenzivnější a jasnější. Najednou jsem vůbec neměla pocit, že by to celé bylo směšné nebo teatrální. Vše do sebe zapadalo a tak silný zážitek jsem už dlouho nezažila. Tímto bych chtěla celému kruhu poděkovat. Jste úžasné ženy a moc děkuji za to, že jsme mohly společně prožít tak úžasný okamžik.  

Jaký byl však můj údiv, když jsem zjistila, že obřad má své pokračování. Tím jedním dopolednem se otevřely nové dveře a ke mě se začaly dostávat velmi cenné informace, které mi pomáhají v poznání sama sebe. Po dlouhých letech jsem si uvědomila velkou podobnost mě a tatínka. Celý život jsem si myslela, že mám spíš blíž k mamince. Když jsem si ale nyní přiznala, jak moc mu jsem podobná a tuto skutečnost jsem přijala, můj život opět dostal jiný rozměr a cítím, že mám nyní k sobě vřelejší vztah. Díky tomu jsem pochopila a odpustila určité rodinné nesrovnalosti a křivdy. Dokonce jsem přestala na svého tatínka nahlížet tak kriticky, jako jsem to dělala dřív, a naopak na něj s vřelostí a láskou často vzpomínám. 

Asi se ze mě nestane kněžka, která by pravidelně prováděla rituály a obřady. Ale po tomto zážitku dokážu tyto aktivity hluboce ocenit a vím, že budou mít vždycky v mém životě důležité místo. Když je člověk otevřený a dá životu svolení, vždy ho zavede tam, kam potřebuje. Hezký den. :)