Dobré ráno, střevo!

Komunikace je pro lidi nesmírně důležitou součástí. Díky dorozumívání naplňujeme většinu našich životních potřeb a je jednou ze složek při zachování zdravých mezilidských vztahů. Toto mi došlo, když jsem si kladla otázku, jak zlepšit vztah se svým tělem. 

Téma jídlo se mě drží téměř celý život. Jsem jedním z těch lidí, kteří řeší své bolístky a nenaplněnosti jídlem. Dnes už to není tak strašné, přeci jenom jsem si už na mnoho věcí přišla, ale když zavzpomínám, co jsem dřív byla schopna nacpat do svého krásného těla, jen proto, abych trochu utlumila svůj nespokojený život, tak mi z toho dnes vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Kouřila jsem, pila alkohol ve velkém, jedla čokoládu na tuny, pila kafe a na vysoké prožívala permanentní stres, který jsem řešila koukáním na televizi a pojídáním sladkého. Své tělo jsem ale neuměla poslouchat, a proto mě, bohužel (nebo možná "naštěstí", mohlo to dopadnout i hůř), dohnala panická porucha.

Nicméně, tuto etapu mám již za sebou a krůček po krůčku se učím sebelásce a naslouchání se. Ačkoliv jsem si vyzkoušela mnoho stravovacích způsobů a pár z nich i zafungovalo (poslední je přerušovaný půst, o kterém píši zde https://www.zpatky-k-sobe.cz/l/jak-odpustit/), v životě se mi neustále opakují určité výkyvy. Jedná se o období, kdy mě cosi stáhne opět zpátky a já propadnu malému obžerství. Ač vím, že to mému tělíčku nevyhovuje a ubírá mi to energii, tak se přejím. Většinou tento stav trvá pár dní a já se pak opět naladím na sebe a vrátím se ke stylu stravování, který mi dělá dobře. Pak se ještě nějakou dobu dávám dohromady, protože od dob nezřízeného života mám problémy se střevy a na těch se vždy podepíše i malý výkyv. 

Vím, že tyto stavy mají co dělat s neláskou k sobě, vždy, když mám období obžerství, tak vnitřně cítím, jako bych se chtěla bojkotovat. Zatím jsem úplně nepřišla, proč to dělám, ale věřím, že odpověď si mě brzy najde. Každopádně mě tyto stavy velmi učí. Jsem za ně vděčná, protože díky nim kousek po kousku poznávám samu sebe a učím se sebelásce.

Nyní se konečně dostanu k jádru pudla tohoto článku. Poslední vlna přejídání mě přivedla k zajímavé myšlence. Když k udržení dobrých mezilidských vztahů přispívá komunikace, proč bych ji nemohla použít ke zlepšení vztahu se svým tělem? Musím říct, že když jsem tuto ideu prvně převedla do reality, připadala jsem si trochu jako blázen. Komunikuji se svým tělem jen v duchu, ale i tak, bylo to trochu směšné. Potěšilo mě tedy, když jsem zjistila, že nejsem jediný "šílenec", který navazuje vztah se svým tělem verbálně. Nedávno jsem koukala na rozhovor Ády Innemana, který mluvil o tom, jak každé ráno hovořil ke svým orgánům, a ptal se jich, co by jim ten den udělalo dobře. To mě nakoplo a další den, již beze studu a záchvatů smíchu, jsem začala vážně rozmlouvat se svým tlustým střevem. Omluvila jsem se mu, že jsem ho tolik let zanedbávala a neposlouchala jeho volání o pomoc, poděkovala jsem mu za to, že i přes veškeré jedy, kterými jsem své tělo otravovala, neustále funguje a hezky mi slouží. Už to bude nějakou dobu, kdy se ho denně ptám, na co má chuť a co by mu udělalo dobře, a musím říct, že odpovědi jsou zcela jasné. Ač mi tam jednou nebo dvakrát za dobu, co spolu rozmlouváme, opět vlezla menší sebedestrukce, díky naslouchání svého těla se u mě tentokrát neohřála tak dlouho, jako jindy. 

Mám radost, že jsem zase o kus blíž k sobě samé. Že mě život učí, i když jeho způsoby výuky jsou občas opravdu velmi kuriózní.